|
XII. CHŘIBSKÉ KULTURNÍ LÉTO
Sdružení Tadeáše Haenkeho o. s.,město Chřibská a Tyjátr Na Stodolci
Vás zvou na
VEÈER POEZIE A HUDBY
z básnické tvorby Jana Nerudy a Maši Ha¾amové
recitují Peter Parsch a Mária Smoláriková prùvodní slovo Jiří Michálek
hudební nastudování Zdeněk Kraus v Tyátru Na Stodolci v Dolní Chřibské v sobotu 9. srpna v 19,30 hodin Slovenská básnířka Maša Ha¾amová
se narodila v roce 1908 v Blatnici, vystudovala v Bratislavě, krátce žila v Paříži. Provdala se za lékaře Jána Pullmanna a až do jeho smrti spolu žili ve Vysokých Tatrách na Štrbském Plese. Po smrti manžela se odstěhovala do Bratislavy, v roce 1983 jí byl udělen titul národní umělkyně. Zemřela v roce 1995. Už jako studentka uveřejòovala překlady z ruské poezie, později překládala i z lužickosrbské a české literatury, určené především dětem a mládeži. Mnoho let pracovala v nakladatelství Mladé Letá, kde uplatnila i své ambice a začala psát prozaická díla a věnovat se poezii. Její spontánní talent se zaměřil na analýzu trvalých lidských hodnot na „poezii srdce“, na naděje, zklamání, štěstí a utrpení. Ve volných verších vyjadřuje intenzivní vztah k jednoduchým skutečnostem svého mikrosvěta, ovlivněný prostředím, ve kterém se právě nacházela (tatranská příroda). Dramatické situace v jejím životě podnítily vznik poezie poznamenané smutkem a bolestí (ztráta manžela). Právě v těchto verších dosáhla její tvorba uměleckého vrcholu a motivy smutku a lásky se staly těžištěm jejího básnického poselství. Básnické sbírky: Dar, Èervený mak, Smrt´ tvoju žijem, Komu dám svoju nehu, Pokora….. Poézia si ma našla... Spočiatku nebola u mòa na prvom mieste. Po skončení štúdia germanistiky som sa venovala pedagogickej a neskôr vydavate¾skej činnosti. Obe dali poriadne zabra. V škole človek strávi väčšinu dòa a zvyšok zasa prípravouna nasledujúci deò. Vydavate¾stvo ma zasa nasmerovalo na redakčnú a prekladate¾skú prácu. Ale práve kedysi v tom čase už vo mne začal klíči vzah k poézii, hoci literatúru ako takú som mala rada vždy. Moje spočiatku čitate¾ské začiatky spadajú, vïaka rodičovskej výchove, do raného detstva. Predstavu čítania knižky s maslovým chlebom v ruke dlho nič neprekonalo. S postupom času som sa odvážila aj na krátke prozaické útvary, motivované osobnými emóciami, svojským prežívaním udalostí okolo seba, ale poézia ma ešte stále obchádzala. Mala som pred òou akýsi rešpekt, bola pre mòa nedotknute¾ná, mala som pocit, že ak siahnem po poézii cudzieho človeka, dostanem sa príliš hlboko do jeho vnútra, a to som považovala na neprístupné. Ani sama by som nedokázala poéziou vyjadri svoje najskrytejšie pocity a už vôbec nie, aby ich mohol číta aj niekto iný. Ale objavila som iný rozmer poézie – s úžasom som odkryla jej tajomstvo pôsobenia na človeka, samozrejme približne rovnako naladeného a zistila som, že aj keï ja nie som jej tvorcom, vyjadruje takmer presne to, čo cítim, čo chcem vypoveda, o čom rozmýš¾am, ba dokonca presne sformuluje a vystihne moje pocity, až tak, že by som ich ani sama nedokázala tak vyjadri. A takto si ma poézia našla. Odvtedy ju čítam rada, objavujem ,,svojich“ básnikov a stále viac a viac pociujem jej silu, akou dokáže pôsobi na ¾udí. Poézia je všemocná, ale treba jej da priestor. V dnešnej dobe sa zdá, že ho má stále málo. Svet je zastretý hrubosou a necitlivosou, ale poézia nás môže z neho povznies, dokonca jej človek ani nemusí vždy rozumie. Musíme jej len dovoli vznáša sa a pôsobi na nás svojou jemnou energiou. Mária Smoláriková
Bratislava |
